Schýlené tělo

Básnická prvotina Dominika Melichara Schýlené tělo shrnuje tvůrčí princip, který osciluje na pomezí existenciální tísně a tělesné konečnosti. Vnímá lyrického vypravěče jako svým způsobem dystopického antihrdinu osamoceného ve světě, kterému nerozumí, který mu permanentně „trhá kusy tváře“ a z něhož chce „ven / konečně ven“. I přes tento do jisté míry nihilistický pocit prosvítá v Melicharově poezii jistá naděje, že její lyrický hrdina svému okolí porozumí. Je to patrné i ze skladby sbírky, která je uvozena prologem, členěna do čtyř krátkých oddílů vykročení, vybídnutí, vyjádření a vyskočení a zakončena epilogem. Narativita tímto způsobem navozená jenom uzavírá celkovou potřebu příběhu, který má svůj konec.