Keltská mytologie

Keltské kmeny ze střední Evropy migrovaly do Francie, na Pyrenejský poloostrov a na Britské ostrovy, kde postupně daly vzniknout irské, velšské, cornwallské a bretaňské mytologii. V jádru tohoto geografického rozšíření stála kosmologie bohatá na přírodní symboliku, v níž se svět duchů úzce prolínal s každodenním životem. Na významných posvátných místech, jako jsou Brú na Bóinne a pahorek Tara, můžeme toto propojení keltského Onoho světa s pozemskou říší pozorovat zcela zřetelně.

Koňská bohyně Epona byla široce uctívána v Británii, Galii i v některých částech Pyrenejského poloostrova. Její kult zahrnoval budování malých svatyní všude tam, kde byli ustájeni koně. S rostoucí oblibou Epony převzaly její uctívání také jezdecké oddíly římské armády.

Uctíváni byli samozřejmě i mužští keltští bohové, především Dagda, Lugh, Cernunnos a Manannán, bůh jezer a moří. Vedle těchto božstev nacházíme ve velšských vyprávěních také draky, čaroděje a magii, zaznamenané během keltského obrození v 19. století v souboru Mabinogi, který vychází ze čtrnácti staletých pergamenů křesťanských mnichů. Dozvídáme se zde i o okolnostech narození Myrddina – čaroděje Merlina – jehož mýtus se vine jako nit příběhy raných Britských ostrovů a jehož postava sehrála klíčovou roli v legendě o králi Artušovi, jak se zrodila v mlhavých krajinách středověké Anglie a Francie.

Keltská mytologie tvořila podstatnou část základů západoevropských představ a víry až do příchodu Římanů a následného rozšíření křesťanství od 5. století našeho letopočtu.