Sociální pouto v éře virtuality

Milostné básně Kristiny Láníkové (1988) se utvářejí jako shluky slov, těl a vztahů ve volném prostoru. Jejich forma je výsledkem mnohonásobného přeskupování. Identity zde vyvstávají jako dočasné pozice v hejnu a v transparentním prostředí snadno podléhají redukci. Od subjektů se přitom oddělují – podobně jako vnější skelety podmořských živočichů nebo bílé slupky po odpařené slané vodě – osobní zájmena. Za takové situace se milovaná těla podobají slovům v básni. I proto, že se nakonec dají nahradit jinými těly a jinými slovy.