O zlých samotářích. Žalář nejtemnější

V raném povídkovém triptychu Jozka, Forko a Pavlína — Žak — Rasík a pes, vydaném poprvé knižně v roce 1913 pod souhrnným názvem O zlých samotářích, uvedl Ivan Olbracht do české literatury různé variety postav novodobých tuláků, navazující na Uhrovy bosáky, Gellnerovy bohémy či Šrámkovy nešťastné jinaké. Zápletky příběhů ustupují do pozadí ve prospěch vykreslení „samotářských“ charakterů, deklasovaných, přezíraných, ukřivděných a ponižovaných, jež spojuje zloba na celý svět, na aroganci a pokrytectví maloměšťácké společnosti, která nerespektuje jejich individualitu a upírá jim právo na osobní svobodu a lidskou důstojnost. Odlišný projev „zlého samotářství“ zachytil Olbracht v psychoanalytickém románu Žalář nejtemnější (1915), v němž hrdinovu frustraci a sociální distanci vyvolává patologická žárlivost umocněná náhodnou ztrátou zraku. Editoři svazku Anežka Libánská a Michal Topor se v doprovodných komentářích zaměřili především na dobovou recepci jednotlivých próz a evidenci autorem provedených textových změn.