Politika diváctví

Po událostech roku 1968 došlo k politizaci filmové teorie, která se propojila s marxistickou kritikou ideologie a psychoanalýzou. V této fázi, označované jako teorie aparátu, byl film vnímán jako médium utvářející ideologický vztah ke skutečnosti. Zmíněný směr se promítl i do filmové tvorby v podobě politického modernismu. Využití zcizujících postupů mělo vytrhnout diváky z pohroužení do filmu a tím proměnit jejich vztah ke sledovanému dění.
Kniha Politika diváctví: Subjekt a pohled ve filmové teorii tento přístup chápe spíše jako překážku emancipace než jako cestu k jejímu dosažení. Vymezuje se vůči hierarchii mezi vědoucím filmovým teoretikem a divákem redukovaným na pasivní oběť ideologie. Kniha proto hledá možnosti nového promýšlení diváctví skrze feministické přístupy, postmodernismus, emancipační filozofii Jacquese Ranciera i etický obrat ve filmové teorii. Teoretický výklad doplňují analýzy filmových děl, která nastolená témata nejen ilustrují, ale i problematizují.