Dneska na horu nevylezu, není to potřeba

Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“

Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.