Jiří John

Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa „krajin-zátiší”, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem.
Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů.

Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.