Als Junge wäre ich erschossen worden...

Vzpomínky Jaroslavy Skleničkové zachycují životní příběh jedné z lidických rodaček, do jejichž osudu nanejvýš krutým způsobem zasáhly dějiny v podobě vyhlazení Lidic. Nacisté provedli tento čin jako barbarský akt pomsty na zcela nevinné a v podstatě nahodile vybrané skupině obyvatel. Zároveň si předem stanovili přesná byrokratická pravidla, podle kterých naložili se všemi lidmi úředně přihlášenými k trvalému pobytu v Lidicích a která určila, kdo bude zastřelen, kdo vystaven „zvláštnímu zacházení“, kdo poněmčen, anebo „jen“ odvezen do koncentračních táborů. Paní Skleničkové bylo v červnu 1942 šestnáct let, a aniž by to tušila, měla dvojí „štěstí“: pokud by se narodila jako chlapec, nacisté by ji zavraždili s ostatními lidickými muži, a pokud by přišla na svět o necelé tři měsíce později, nebyla by podle nacistické mašinerie ženou, nýbrž dítětem, a v tom případě by ji čekala jen malá naděje, že přežije nacistické „zvláštní zacházení“.