Mořský kostel. Panna a satanáš

Dvě nejpůsobivější lyrické prózy pozapomenutého básníka Jindřicha Teuchnera Mořský kostel a Panna a Satanáš značí počátek a konec první části autorova tvůrčího období. První z nich vyšla počátkem třicátých let. Byla silně ovlivněna barvitou romantikou dalmatského pobřeží, kde sám trávil čas na zotavené a kde jeho otec bojoval v první světové válce. Svými lyrickými evokacemi vzdáleně připomíná cestopisné črty a zároveň vypovídá o daru nevšedního poetického, až impresionistického vidění, vykreslujícího do výše stoupající črty (drtivá monumentalita úděsné křivky horizontů nebes, kamenné valy marasmovitě omšelé a zářně rozpraskané, solné i mechovité, šakali v krabaté čiré výši hor poděšeni).
Druhá, Panna a Satanáš, také z jeho důvěrně známého pobřeží Adrie, vyšla uprostřed druhé světové války. Kromě zvláštních spojení slov se vyznačuje zejména snivými básnivými neologismy (povětří této siré samoty lítě rvalo slova starého kostelníka, stříbrné pršky smíchu, barevné vibrace popěvků, kroužné zpěvy mořských vln splývaly v harmonický čár). Příběh Jovany, zneuctěné a svůdníkem uchvácené a uhranuté, se završuje v přízračné přítomnosti ďáblího hnízda, „ošemetně záhadné jedovaté hory hadů a démonů“ neboli Hadí hory, která „záhadná, dutá v svém strašlivém trupu, leckdy zde zmítá vířnými chapadly a, hrůza, odhazuje zadávené oběti v zelenavém rubáši ze vzpěněných slin a slizkosti chaluh. Šílenství vychýlené atmosféry zdusilo duši“.