Osudová setkání Československa s velmocemi na poli mezinárodního práva

Velmoci hrály ve 20. století důležitou roli, a to jak při utváření norem mezinárodního práva, tak při jeho uplatňování a dohledu nad jeho dodržováním. Svůj klíčový vliv uplatnily také v procesu krystalizace československého národa i jeho politického sebeurčení a u zrodu československého státu, na pozadí jimi řízené dezintegrace Rakouska-Uherska. Své představy mladému národnímu státu sdělily v tzv. Malé saintgermainské smlouvě, kterou s ním po 1. světové válce uzavřely. Velmocenské normativní poselství se nicméně dramaticky míjelo s názory českých a slovenských politických sil. Tato diskrepance negativně poznamenala pozici Československa v jeho pozdějších konfliktech s výbojným, antisystémovým nacistickým Německem a hegemonistickým Sovětským svazem.
 

V obou případech čelilo Československo hrubým porušením mezinárodního práva, s nimiž se v rámci svých možností muselo vypořádat. Následná mezinárodněprávní kvalifikace obou konfliktních situací i chování jedné či druhé útočné velmoci Československem byla však poznamenána schematičností, politickou utilitárností i dobovými ideologickými kánony a v důsledku toho inkoherencí a určitou ublíženeckou sebestředností. Promítal se do ní imperativně pociťovaný politický zájem obhájit před mezinárodním společenstvím vnitrostátněprávní tezi kontinuity nezávislého československého státu, jemuž se musely podřídit mezinárodněprávní vývody. Realitu měla překrýt nebývale rozsáhlá právní fikce, v níž se ukryly celé roky, ba desetiletí československých dějin, i fatální selhání tehdejších národních elit. V souladu s tím prosazovala československá pozice bezvýhradnou počáteční neplatnost a právní neexistenci relevantních mezinárodních smluv, a to Mnichovské dohody (1938) i Smlouvy o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československa (1968), jež v mezinárodním prostředí rezonovala s velkými obtížemi a nevedla ani k jasnému popisu protiprávního chování agresivní velmoci i následků takového chování.

Na rozdíl od současné historické literatury, která se s předlistopadovými analýzami dějinných zlomových událostí v Československu věcně vypořádala a korigovala je, česká ani slovenská literatura mezinárodního práva to dosud neučinila. Mají být proto i nyní obhajovány, tradovány a vyučovány teze, které vycházejí z poměrů, v nichž mezinárodní právo představovalo pouhý nástroj v rukou totalitních ideologů a politiků? Kniha na tuto otázku odpovídá záporně a předkládá k zavedeným tezím kritickou alternativu.