Sonáta VII

Sedmá klavírní sonáta vznikla v roce 1985, tedy v těsné blízkosti filmové opery Věčný Faust a deset let po 6. klavírní sonátě. Podobně jako Fišerova vrcholná díla z šedesátých let je i tato kompozice modální (modus b-h-c-cis-e-f-fis-g, na třech místech rozšířen o tón es). Je členěna na krátké rytmicky, dynamicky a tempově velmi kontrastní úseky, tematicky jsou však těsně spjaté, aby bylo dosaženo jednotného celku. Z hlediska harmonie se objevují téměř výhradně souzvuky složené ze dvou či tří tónů, s důrazem na užití sekund, tritónů a kvart v široké poloze se snahou docílit maximální dramatičnosti skladby. Nicméně je v této sonátě patrné jisté uvolnění striktní dramatické zkratky, jež se vyskytovala ve skladbách z šedesátých let, a to především v oblasti melodiky: jako účinný kontrast k dramaticky vyostřeným krátkým melodiím ostinátního charakteru jsou použita širokodechá lyrická témata. Tato tendence, jež byla patrná již v 5. klavírní sonátě, se plně rozvinula v devadesátých letech. Premiéra 7. klavírní sonáty se konala v roce 1987 v Mnichově. Poprvé vyšla v roce 1997 v nakladatelství Bärenreiter Editio Supraphon Praha přetištěním opisu pořízeného Českým hudebním fondem, na jehož přípravě se tehdy podílel rovněž i skladatel. Nové vydání se důsledně drží tohoto autorizovaného opisu díla, přičemž se omezuje na opravu několika zjevných opomenutí a chyb.