Jak dosáhnout počesnosti

Podstatným zdrojem vypravěčského díla francouzského spisovatele Marcela Jouhandeaua (26. 7. 1888 – 8. 4. 1979) je rodné městečko Guéret v Limuzínsku. Autor je časem přezval na Chaminadour. Jouhandeau zachycuje skutečné, žijící postavy. Ale vybírá si, sahá po tom, v čem postřehuje metafyzický přesah, onu polohu „na hraně“, na ose mezi dobrem a zlem, nebem a peklem, s níž má tak silnou osobní zkušenost. Jeho styl tím získává zvláštní osobitost, jakousi přímočarost a někdy až krutou strohost, jež bez potřeby jakéhokoli autorského komentáře dokáže ukázat realitu zároveň i s jejím metafyzickým dosahem. Výstižně to vyjádřil Jouhandeauův velký obdivovatel, literární kritik a historik Gaëtan Picon: „Jouhandeauovy postavy jako by vždy obestíralo něco posvátného: každé jejich gesto je obřad a zapojuje se do ceremoniálu věčnosti. Ať je to vrah, cizoložník, sodomita, nebo kněz pozdvihující hostii, všechno na této zemi, kde se Nebe střetá s Peklem, je posvátné. Tak jako je Chaminadour místem, >kudy prochází, zakotven v pekle, Jákobův žebřík a od hvězdy ke hvězdě stoupá až k věčnosti<, Jouhandeauův vesmír tvoří symbolická hierarchie, v níž každá věc je na tom místě, jaké bude zaujímat na věčnosti.“ Celistvost spočívá u Jouhandeaua vždy ve smyslu. K jeho zachycení někdy stačí i jen krátká scénka nebo jedna jediná zaslechnutá věta, jedno spatřené gesto. Vzniká tak určitá mozaikovitost, vypravěčský útvar typický zvláště pro tři díly Chaminadouru. O výběru z Jouhandeauových próz do této knihy proto rozhodovala mimo jiné i snaha nabídnout v nich ucelené příběhy a upozornit tak případně i širší okruh čtenářů na autora u nás dnes prakticky zapomenutého – který však kdysi upoutal pozornost například Bohuslava Reynka (v jehož překladu a s jehož ilustracemi vyšla v roce 1930 Jouhandeauova drobná próza Astaroth aneb Noční návštěvník) nebo Josefa Heyduka (překladatele Jouhandeauových vzpomínek z mládí, vydaných v roce 1940 pod názvem Kvetoucí šalvěj).