Básnické spisy

Vývojově ucelená a filozoficky sevřená poezie Otokara Březiny, básníka duše, světel a tónů, tajemství, extáze i zklamání, představuje vrchol metafyzického symbolismu v české literatuře, kdy umění v jeho univerzálnosti, syntetismu a absolutizaci bylo vnímáno jako nejvyšší forma duchovní činnosti. Způsob, jakým se Březina zmocnil slov, aby prostřednictvím jejich obraznosti, hudebnosti, mnohoznačnosti i dosud netušených asociací vyjádřil své vize, dojmy a city, vzbuzuje úžas i dnes. Jeho básnickou cestu od mytologizace bolesti ke stupňované abstraktnosti, od individuální melancholie k nadosobní harmonii vytyčilo pět, v rozmezí let 1895–1901 vydaných básnických knih (Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu, Ruce), které i s torzem šesté, nedokončené sbírky obsahuje přítomný svazek. Jejich analýzu spolu s odpovědí na otázku, v čem spočívá význam Březinova díla pro dnešek, předkládá současnému čtenáři ve své doprovodné studii Josef Vojvodík.