Pobřežní cesta

Teprve před několika dny se Raynor dozvěděla, že její manžel Moth trpí nevyléčitelnou nemocí. A k tomu právě přišli o dům a s ním i o práci. Nezbývá jim skoro nic – ani čas. A tak se rozhodnou vydat na pouť dlouhou tisíc kilometrů. Chtějí projít Jihozápadní pobřežní cestu, která vede po anglickém pobřeží, ze Somersetu přes Devon a Cornwall až do Dorsetu. Putují přímoř­skou krajinou, po útesech mezi mořem a oblohou a v batozích si nesou jen to nejnutnější. S každým krokem, každým dalším setkáním a potížemi, jimž musejí čelit, se z prosté pěší výpravy stává životní pouť.

„Náš svět se měnil, jeho okraje bledly, jak nás cesta vedla mezi mořem, skalami a oblohou. Jako bychom postupně splývali s divočinou a cesta, kterou jsme kráčeli, jako by nás nesla úplně jinam.”

Popis jejich putování je až brutálně upřímný. Raynor a Moth mají často hlad, nemají se kde umýt, ostatní se od nich s nedůvěrou odvracejí. Zároveň si ale stále dokážou uvědomovat krásu okolní krajiny. Jejich cesta je zároveň cestou k sebeuvědomění, k čirému prožitku těch nejzákladnějších věcí, k naději.

Raynor a Moth jsou manželé ve středním věku, kteří ve Walesu provozují rodinnou farmu. Tu společ­nými silami opravili a vychovali zde své děti. Kvůli špatné investici ale ze dne na den o všechno přijdou a ocitnou se bez domova. Jen několik dnů nato se dozvědí, že Moth trpí vzácným degenerativním onemoc­něním. Když přemítají, co si počít, vzpomene si Raynor na knihu, kterou kdysi četla, a manželé se spontánně rozhodnou jít pěšky podél jihozápadního anglického pobřeží – značenou cestu dlouhou asi tisíc kilometrů. Za poslední peníze si koupí použitý stan a dva batohy a prostě vyrazí. Celou dobu musí vyžít pouze z osmačtyřiceti liber na týden.