Vyučil jsem se u Kafků

Paměti Františka Xavera Bašíka jsou událostí nejen pro kafkovské bádání, ale i neobyčejně zajímavým dokumentem o životě a práci obyčejných Pražanů zhruba před sto lety.
Od roku 1892 se František Bašík učil jako příručí v obchodě s krátkým zbožím, který patřil otci Franze Kafky Hermannu Kafkovi. Své vzpomínky psal jako stárnoucí muž v letech druhé světové války; jeho vztahy s rodinou Kafkových skončily vyučením. V tomto smyslu mají jeho vzpomínky hodnotu primárního pramenu nedotčeného eventuálními pozdějšími interpretacemi, jež tak často přibarvují vzpomínky pamětníků, kteří se už dožili Kafkovy slávy. Bašík je kromě toho bystrý pozorovatel a jeho vzpomínky jsou napsány svěžím jazykem. Umožňují nahlédnout do všedního života v obchodě a současně i do života rodiny Kafkových, jenž byl soustředěn kolem dění v obchodě také proto, že obojí v té době spojovala stejná adresa – Celetná č. 3.
Bašíkovy paměti jsou ovšem pozoruhodné i jako autentický dokument o každodenním životě a práci obyčejných lidí, učňů, prodavaček, příručích a podomků, a podávají tak barvitý obrázek života v Praze na konci 19. století v nejlepší tradici medailonů Ignáta Herrmanna. Zachycují mimoděk národnostní spory a animozity; kromě toho je v nich otevřeným způsobem vylíčeno i sexuální dozrávání dospívajícího chlapce a posléze mladého muže na přelomu 19. a 20. století.