Naše (ne)milované tchyně - Z deníku psychoterapeutky

S nadhledem a humorem napsané dílo z pera psychoterapeutky PhDr. Zuzany Peterové. "Knihu věnuji všem tchyním, snachám a zeťům za jejich vyprávění o zajímavostech ve vzájemném soužití, o tom, jak lze nebo nelze různá úskalí přežít a jak si dál uchovat lásku a vzájemnou úctu. Bez toho by byly naše životy smutné a bez jiskry na další dny."-----------------------„A co vás trápí?“ zeptala jsem se v úvodu naší psychoterapeutické hodiny. „Co mě trápí? Že jsem tchyně,“ odpověděla ta milá paní a pátravě se na mě zadívala. „Vždycky jsem si myslela, že budu mít ráda svou snachu jako mého syna. Jenomže snacha mi sebrala syna, a ten se mi, jak je týden dlouhý ani neozve. A dcera? Přednost má její muž, můj zeť. Já přece musím počkat, vždyť jsem „jen tchyně“… Opravdu „jen tchyně“? U jiných dam slýchám opak: „Do všeho se mi ta jeho matka plete. Do výchovy dětí, do vaření, ani uklízet nemohu sama,“ postěžovala si mladá žena. Kde je tedy zlatá střední cesta? Existuje vůbec? Vyslechla jsem už mnoho osudů obou stran, těch „tchyňovských“ i těch od snach i zeťů. Také se někdy přidali samotní synové, aby si posteskli nad složitosti soužití s maminkou i svou ženou. Vždy jde ale o trápení plné citů: ano, lásky někdy bolí. Ale i trápení má humorné stránky, jen je umět vidět – a byt tchyní nakonec není žádná tragédie či diagnóza.